„Doktor Landroverista“ Petr Martinov: Užívat si každý den

Patří k těm typům lidí, jejichž koutky úst naznačují permanentní úsměv. MUDr. Petr Martinov je zkrátka vřelý a až nakažlivě pozitivní chlap, jehož (ne)nabídnutému tykání při vítání ve dveřích jeho domku na sjezdovce v Peci nešlo odolat. Na papíře přesto zůstaneme u patřičnějšího vykání. Majitel několika zdravotnických zařízení, lyžařských vleků a čtyř vozů z dílny Jaguar a Land Rover si užívá čerstvého důchodu, byť stále aktivně ordinuje. Lyžuje, po Krkonoších jezdí na horském kole, nově objevuje golf nebo si zajede do Albionu jen tak na kafe. Nadšený fanoušek „aut s duší“ a stejně takový zákazník našeho dealerství.

Jak se z kluka z hor stane pan doktor?

Děda a táta byli cukráři. Kdyby byla normální doba, taky bych byl cukrář, ale protože nám komunisti všechno sebrali, hledal jsem východisko a vyšla mi medicína. Jako syn živnostníka jsem měl sice problém se tam dostat, ale podařilo se.

Vím ale, že to nebylo úplně jednoduché…

Napoprvé mě nevzali, tak jsem šel dělat jadernou fyziku do Prahy, abych nemusel na vojnu. K tomu jsem začal dělat vrcholově lehkou atletiku, závodil jsem za klub Slavia VŠ Praha. A ještě jsem docházel na Ježkovu konzervatoř, kde jsem dělal klavír. Po roce přišly znovu přijímačky na medicínu a znovu mě nevzali. Tak jsem se naštval, vzal jsem všechny materiály, olympiády a maturitní vysvědčení, objednal jsem se u pana děkana a rozjel jsem se za ním. Byl to boží člověk. Řekl mi, že potřebuju mít dělnický původ. Ať si ho pořídím a že mě za rok vezme do školy.

Jak se pořizuje dělnický původ?

Vzal telefon, zavolal do nemocnice, že tam posílá kluka a aby mě zaměstnali jako zřízence. Zaměstnali mě na neurochirurgii. A skutečně mě po roce vzali na medicínu. Uplynulo šest let, odpromoval jsem a automaticky jsem chtěl jít dělat neurochirurgii. Seděl tam kádrovák a říkal: Dobrý den, soudruhu doktore. Víte, u nás je zvykem, že naši absolventi bývají alespoň kandidáti KSČ. To jsem nemohl udělat, to by mě táta zabil. Tak jsem poděkoval a zabouchl za sebou dveře.

Co bylo pak?

Vrátil jsem se na hory a hledal jsem obor, který by se dal dělat na nejvyšší úrovni. V té době bylo v Trutnově špičkové onkologické pracoviště, které mělo osvíceného primáře. Pracoval v Británii, přivezl metody, nakoupil ozařovače. A tam jsem zůstal 30 let. Pan primář si otevřel soukromou praxi a já jsem ji po něm převzal. Dnes je to už 8 let, co vlastním a provozuju onkologické centrum se specializací na rakovinu prsu. A po spoustě peripetií, práce i peněz se nám podařilo založit Mamma centrum v Trutnově. U žen děláme prevenci a každý rok objevíme jen v našem okrese 100 nových nádorů prsu. A přes 90 % žen je vyléčených. Proto se věnujeme prevenci. S manželkou vlastníme ještě neurologickou ordinaci.

Líbí se mi, s jakým nadšením o své práci mluvíte.

Protože je to milá, příjemná práce, kde jsou vidět dobré výsledky a je patrný vděk žen, které se vyléčily. Začínal jsem vlastně od nuly, všechno jsme si udělali sami a mě fakt těší, že se nám podařilo otevřít dobrá pracoviště. Děláme celou onkologii, kompletní preventivní vyšetření. Máme i speciální digitální dermatoskop s umělou inteligencí a vyšetřujeme mateřská znaménka. A provádíme i léčbu vysokodávkovaným vitaminem C.

To je teď hodně skloňované téma. K čemu slouží?

V gramových dávkách je to dobré na povzbuzení imunity. V dávkách desítek gramů a víc umí dokonce působit na rakovinu. To je zajímavé… Bohužel to neproplácí pojišťovna.

Počítám, že nestačí spolykat patnáct 1000mg tablet šumivého vitaminu C?

Kdepak, ústy to nejde. To musí přijít přímo do žíly. I kdyby člověk snědl 100 tablet, je to úplně jedno. Jsou to jen vyhozené peníze. Vstřebají se řádově stovky miligramů, maximálně 500 mg, všechno ostatní jde ledvinami pryč. Lidi se o sebe čím dál víc starají, a protože vitamin C funguje i jako prevence, mají o to zájem.

Jaká jiná prevence vůči rakovině existuje?

Zdravý rozum a životní styl. Vznik rakoviny je multifaktoriální. Působí genetika, stravovací návyky, stres, životospráva, náhoda, a když se ty faktory potkají, máte smůlu. Podle mě je jeden z nejvíce vyvolávajících faktorů stres. A pak jsou samozřejmě některé typy rakoviny přímo úměrné tomu, jak se sebou zacházíme. Třeba vztah rakoviny plic a kouření. Jednoznačně prokázáno. Nebo kouření s tvrdým alkoholem – tak vzniká rakovina dutiny ústní.

S covidem přišel najednou boom vitaminu D, o kterém většina populace ještě před dvěma lety moc nevěděla.

To je taky správné. Většina populace má jeho hladinu nižší, což je chyba. My u nemocných pacientů vždycky zjišťujeme jeho hodnotu a doplňujeme ho kapkami, aby se to ustálilo.

Tablety a kapky jasně. Jak je to s chytáním vitaminu D sluněním? Jaký je názor onkologa na nadměrné opalování?

Je to jako se vším. Přiměřeně. Jídlo, alkohol, pohyb, slunce. Všechno – ale přiměřeně. Nic nepřehánět, to je nejlepší recept na život.

Co je konkrétně s opalováním špatně?

Několik věcí. První jarní spálení je nejhorší. Každé spálení je špatné, jelikož kůže má svoji paměť, a spálení si pamatuje. Ale každý má jiný typ kůže. Sluníčko je přiměřeně zdravé, ale ne přes poledne, ne přímé. Zkrátka takové to naše normální „hoďku ráno, hoďku odpoledne“, ale ne někde v tropech… Je to pozitivní právě kvůli vitaminu D a kvůli kostem, proti osteoporóze. A kvůli psychice. Slunce nám dělá strašně dobře. Vždyť to víte sám. (smích)

Děti mazat?

Mazat padesátkou. Určitě. Teď jsou tak dobré krémy, že by se vlastně děti neměly spálit. A to je základ.

Dočetl jsem se, že u melanomů je za posledních 10 let dvojnásobný nárůst. Čím to je?

Jo, to, kdybych věděl, tak dostanu Nobelovku. Velký výskyt je třeba u skandinávských národů. Například Norové si berou jednou za dva roky dva měsíce dovolené. Přijedou na jih k moři a tam se na dva měsíce vyvalí... Celý rok je kůže zahalená – a pak tohle. Tam je ten výskyt veliký. Proto radím lidem, že kdo k tomu má dispozici, rozhodně by si měl jednou za rok zajít na vyšetření.

Co děláte pro prevenci vy? Jak žijete?

Dělal jsem atletiku a amatérsky jsem lyžoval, což je moje celoživotní vášeň. Teď nejezdily vleky, takže jsem přidal skialpy a samozřejmě horské kolo, i když já už elektro. A taky objevuju golf. Jedna parta kamarádů mi dala k narozeninám bag a hole a druhá parta voucher na Slovensko. Tak jsem si tam byl teď dělat zelenou kartu. A bylo to hrozně příjemné. Úžasná lokalita, 18jamkový golfový resort, borovicový háj na písečných dunách, spousta jezírek. Krásné. Jsem rád, že jsem s tím začal. Až se nebudu moct hýbat, tak mi zůstane golf. (smích)

Vím, že vlastníte i několik vleků. Jak k tomu došlo?

Vždycky jsem miloval lyžování, a když se narodila dcera, začal jsem ji ve čtyřech letech trénovat. A platil jsem a platil – a najednou jsem zjistil, že nemám peníze. Sloužil jsem jako mourovatej, a neměl jsem na to peníze?! Řekla jsem si – postavím vlek. A tak jsme se společníky postavili jeden vlek, pak druhý, třetí, pátý... A ve finále jsme vybudovali lyžařský areál v Mladých Bukách, pak jsme postavili tři vleky tady v Peci pod Sněžkou, potom lyžařský areál v Dolním Dvoře i v Černém Dole. Byl to vývoj. Pak jsme to prodali a momentálně vlastním sám v Peci tři vleky a ten menší dětský areál v Dolním Dvoře.

Trénovat jste ale nepřestal a dcera slavila úspěchy.

Byla dlouholetou členkou sjezdařského A týmu reprezentace, stala se několikanásobnou mistryní republiky, je akademickou mistryní světa, bodovala v evropských pohárech, jela i pár svěťáků, vyhrála nějaké závody jihoamerického poháru. Ale to z platu lékaře nešlo financovat. Provedl jsem ji tím sportovním životem až do zranění, po kterém skončila. A mně to zůstalo jako vášeň a koníček. Lyžuju denně, proto bydlím na sjezdovce. Lyžáky si nazouvám v kuchyni. (smích)

Stále aktivně ordinujete?

Jo. Dělám sice na zkrácený úvazek, dva tři dny v týdnu. To víte, jsem 57. ročník, už jsem v důchodu. Kromě toho se starám o ty vleky. Není to takový moloch jako kdysi, ale i tak je to nějaká údržba.

Jste fanda do aut, ale cesta k nám do Albionu vám chvíli trvala…

Jsem celoživotní fanda do aut. Snad 25 let jsem neměl jiné auto než Jeep nebo Dodge. Krásný, jenže už jsou starý. A nový Jeep není. Tak jsem začal pátrat. Vyzkoušel jsem snad všechna SUV těch největších značek. Až mi zeť od vás přivezl na vyzkoušení Range Rover Velar. Jakoby silniční auto, ale přitom vyjede všude. Tady jsem ho zvedl a vyjel bez problémů nahoru na sjezdovku. Vždycky říkám, že německá auta jsou pro lidi bez fantazie, a já chci, aby měla duši. Přál jsem si, aby portfolio značky bylo širší, aby měly i manželka s dcerou vůz od stejné značky. A co je nejhlavnější… auto si kupuju podle lidí. Když tam bude debil, tak si ho prostě nekoupím. Měl jsem zkušenost i z konkurenčního dealerství, kde jsem po třech minutách zjistil, že o daném autě vím víc než prodejce. Strašné...

U nás je všechno v pořádku?

V Albionu jsou prodejci moc fajn, pohodoví kluci, kteří o autech hodně vědí. Mám prostě rád, když je v dealerství pohoda, a já tam jezdím jako domů. Manželka má od vás Jaguar E-Pace a je nadšená, sedla do něj – a nádhera, i v zimě se choval krásně. A pro dceru, ta ještě studuje, mi Lukáš Pajer (náš prodejce – pozn. redakce) sehnal přes vaše kluky z bazaru asi dvouleté Disco Sport. Už chci u téhle značky zůstat.

A se servisem jste spokojený?

Naprosto. Je to nádherné a baví mě to. Lidi mě u vás baví. Na servisu mi poskytnou vždy přesně to, co potřebuju, a ještě mi celé auto vyleští. Parádní. A byť jsem dostal pár varování, musím říct, že všechna čtyři auta, co od vás mám, fungují bez problémů. Já kolikrát jedu okolo a zajedu si k vám dát jenom kafe. Baví mě i ta hrdost na značku. Když mám Land Rover, tak je nejlepší na světě. Každá liška prostě chválí svůj ocas. A tak by to mělo být!

Jezdil jste k nám ještě na původní adresu. Co říkáte na nový showroom a zázemí?

Už starý barák mi proti konkurenci připadal úžasný. Říkal jsem si, co může být lepšího. Pak jsem jel poprvé K Chotobuzi 333, už z dálky koukám, říkám, to není možný, kdo v dnešní době postaví takový barák. To muselo stát raketu! A pak mě dostala ta servisní dílna. Jak tam přijdete… U vás jsou i fajn holky na recepci, to mám rád. A pak projdete showroomem až k prosklené stěně na servis a koukáte se dolů – dokonalé. Tak si to představuju. To si i rád připlatím za servis. (smích)

Zmiňoval jste i bazar. Co na něj říkáte?

Michal (náš vedoucí prodeje ojetých vozů – pozn. redakce) se zákazníkům skvěle věnuje, je moc fajn. Když k vám přijedu, zastavím se i za ním v patře. Takže barák je nádherný, musím pány majitele pochválit.

Jaké máte plány na důchod?

Zůstat dlouho mobilní, zlepšovat se v golfu a lyžovat do stovky. (smích) Sranda byla, když jsem kupoval Velara. Byl jsem za svým ekonomem. Říkal jsem mu – co myslíš, není to drahý? A on mi řekl – kolik si myslíš, že si ještě v životě koupíš nových aut?! Zamyslel jsem se – no jo, aby to nebylo poslední. (smích) Někomu auta neříkají nic, ale mně prostě hodně.

A ještě bych si přál, abychom byli všichni, i děti a vnoučata, zdraví. Rodinný život nám funguje, jsme tady spokojení. Chtěl bych na horách zestárnout a umřít. Nestavím si vzdušné zámky. Kolik mi je. 64? Tak ještě abych mohl 20 let jezdit do Albion Cars na kafe. (smích) Mé krédo zní – užívat si každý den a nekazit si život blbostmi.

Text: Aleš Wallcon, Foto: Daniel Martinek