Karel Roden: Za herce se nepovažuju

Říkat na tomto místě, že a jaký je Karel Roden herec, je asi zbytečné. Výčet jeho rolí je nezměrný, stejně tak i různorodost postav, které ztvárnil. Ve filmu, v televizi, na divadle. V Česku, v Hollywoodu i jinde. Mluví tiše, a kdybych nevyškrtal jeho 100krát vyřčené „já si myslím“, „já nevím“ či „takhle o tom nepřemýšlím“, rozhovor by se na čtyři strany magazínu nevešel. Jako by si hlídal každé slovo. Snad aby se někoho nedotkl, možná aby nepůsobil mudrlantsky nebo aby ze svého nitra neodhalil víc. Je totiž přesvědčený, že zajímat by nás měly jeho role, nikoliv jeho život. Přestože je to chlap, se kterým byste si rádi dali sklenku vína, doutník a vedli hovory, tak nějak tušíte, že on by o to nestál. Lidí se straní a je mu tak dobře.

Jste šťastnej chlap?
Kdybych se nad tím měl vážně zamyslet, tak jsem asi šťastnej chlap. Nebo chlap… šťastnej člověk.

Jak se ve vaší profesi měří úspěch?
Nějak jsem nad tím nepřemýšlel. Ve hraní nikdy nevíte, jestli to děláte dobře, nebo ne. Nikdo vám to nikdy neřekne na sto procent. Někdo se cítí úspěšný, když je známý. Jiný není známý, ale nějakým způsobem ho to baví a užívá si to. Je spousta možností, jak se na úspěch dívat.

A co vám v herectví přináší největší radost?
Mně to přináší trauma i radost.

Trauma je hned další otázka.
Tak to vezmeme najednou, ne? (smích) Když po mně někdo chce nějakou práci, je to pro mě trauma. Než se do toho ponořím a začnu tím žít. Protože je to vždycky trošku bolavý. A když už to pak dělám a přijdu večer domů, tak mě to, tedy ne vždycky, naplňuje. Mám z toho dobrý pocit i dobrou náladu. U divadla mám ten pocit uspokojení při tom, když to dělám, a u filmu po tom.

Dobyl jste Hollywood?
Nedobyl. Stoprocentně ne. Mám v Česku takovou nálepku, ale mně je vždycky trapně, když to slyším. Já bych sám sobě byl protivný, kdybych nebyl já a poslouchal o sobě, jak jsem geniální. To tak není. Byl jsem tam, pracoval jsem v tamních studiích. A je to zážitek.

Čím to je?
Musíte tomu jít naproti a mít štěstí. Přitom já jsem tomu šel naproti už dost pozdě. Základ je jazyk. A já už ho nikdy nebudu mít dokonalý.

Není představa, že malý český herec přichází do velké Ameriky trochu mylná? Nejsou naopak čeští herci ti, kteří mají v genech skvělou hereckou školu i tradici?
Nevnímám to tak. V Americe je spousta lidí, kteří nemají herecké školy nebo mají jen nějaký kurz, a jsou výborní. To je o empatii každého, jak se dokáže vcítit. A taky zkušenostmi, které ale můžou být nebezpečné.

Jak to myslíte – nebezpečné?
Protože člověk se může dostat do nějakých klišé nebo manýr. Je třeba se udržet nějakým způsobem čistej a bojovat proti tomu, co si člověk zajede a praxí utvrzuje. Musíte být otevřený.

Vy už jste u sebe nějaké manýry zpozoroval?
Taky. A to se vždycky leknu. Jsou to maličkosti… kdy v sobě například slyším jiného herce. Nechávám se tím lekat.

Máte herecké vzory?
Nemám. Ale to neříkám, že se mi chvíli nelíbí ten nebo onen. Ono je to takový… (zamyšleně) Celá ta herecká profese, co s sebou nese… je to vlastně podivný.

V jakém smyslu?
Já to můžu pojmenovat, ale nějak se mi do toho nechce.

To budeme mít v rozhovoru nevyřčené tajemno. Takže jdeme od toho?
Je to těžké. Já, kdybych to chtěl pojmenovat, budu částečně lidem i té profesi křivdit. Ono je to asi nutné, nebo je potřeba být sebestředný. A já to nemám rád. S věkem to na mě působí legračně. Ale když pak člověk vidí něco opravdového, tak je to dobrý. Je to potřeba. Ale žije se s tím blbě.

S tou potřebou být sebestředný?
No… já to asi taky nějak mám. Ale nelíbí se mi to. Člověk to musí filtrovat. A s věkem se mi do toho míň a míň chce.

Do toho filtrování?
Ne, do toho hraní.

Mimochodem, když přijedete do Hollywoodu nebo jiné zahraniční produkce – v čem je ten rozdíl? V čem je to pozlátko?
Nevím, jestli tam je pozlátko. Stále je to práce. Pro mě je nejzásadnější rozdíl v té soustředěnosti na práci. Člověk může v té roli, když k tomu má předpoklady, takříkajíc být. Tady točíte film, do toho utíkáte do divadla, řešíte spoustu telefonů. Proto mám rád, když točím venku. Být odstřižený, zapomenout na všechny všední problémy a vlastně tam být jen pro tu práci. Na druhou stranu je náročný, že ke mně přistupují jako k úplně rovnocennému člověku, byť to, že vás nešetří, je vlastně dobrý pocit. Neříkají si, on je z Česka, musíme na něj pomaleji. Přijdu ráno na natáčení, změní mi text a nikdo to neřeší. V tomhle je to náročný.

Za posledních 20 let jste natočil snad více než 60 filmů. A to jsem se nedíval na divadlo a televizní práci. Je to vůbec možné?
Nevím. Vůbec to nesleduju. Já v sobě nežiju tím, co jsem udělal. Dotočím film – a tím to pro mě skončí. Někdy, když je to intenzivní, tak to ve mně nějakou dobu přetrvává. Ale spíš bych se toho potřeboval zbavit a jít dál.

Takže je zbytečné ptát se na to, jestli některá práce či film byl mezi všemi výjimečnější?
Nepřemýšlím tak. Kdybych nad tím nějak hloubal, mohl bych říct, že žiju několik životů. Soukromý život. Pracovní, ale soukromý. Pak mám natáčení venku a pak to, co prožívám v Česku. To, co jsem prožil v Americe, se málokomu stane či přihodí a bylo to zajímavé. A taky vás to zocelí. Jsou to opravdu velké stresy. A to vás posílí.

Dočetl jsem se, že dost odmítáte role…
Odmítám role, protože se mi nechce. Protože když se do té práce pustím, tak mě to něco stojí. To je podobný jako s pitím. Dřív jsem se mohl opít a druhý den se opít znova a užil jsem si to. Dnes kdybych se opil, tak vyhodím tři dny do koše. Tak nepiju téměř vůbec. Zrovna tak se mi nechce do něčeho, co nestojí za to.

Otázka měla znít, jak vám to odmítání při vaší povaze jde.
To jsem se naučil. S tím nemám problém. To mi přinesl věk. To je dobrá věc. (úsměv)

Nechci říkat zneužil, ale použil jste někdy svůj herecký um v reálném životě?
Myslím, že ne. Mě moc nebaví lhát a něco předstírat. Lež má krátký nohy. Člověk se do toho pak zamotá a musí přemýšlet, co řekl a jak to má dál udělat. Daleko jednodušší je to nedělat. Ale nemusím se nějak hlídat. Mám to oddělené, že já jsem já a profese je něco jiného.

Pokud vnímáte, že jsou v herectví určité typy herců, jakým jste vy?
Myslím si, že v základu jsou herci, kteří si myslí, že vědí, jak se má hrát. A já nejsem moc zastáncem takového přístupu. Já se za herce moc nepovažuju. Jakmile to necítím nebo nepochopím, tak to neumím napodobit. Když někdo říká – hele, ty jsi herec, pro tebe to nebude problém – tak to je úplně vedle. Nemám v sobě zásobu nástrojů, že bych cokoliv „nějak“ udělal. Samozřejmě mám nějakou zkušenost a praxi. Ale pořád mi někdo říká, že mluvím potichu, že šumluju. I když, čím jsem starší, tím míň si to dovolí. Já se snažím pracovat, jak nejlíp umím, a víc už nemůžu.

Dotváříte si rád roli na place?
Nevím, jestli dotvářím, ale rád si s režisérem povídám. A spolu s ním pojetí role vymýšlím. Dám si říct, to ne, že ne. A je mi jedno, jestli je to nováček nebo renomovaný režisér.

V minulém vydání tohoto magazínu jsem se ptal vašeho hereckého kolegy Hynka Čermáka, kam směřuje, a taky jsme mluvili o chlapství. Kam směřujete vy?
Nevím, kam směřuju, ale stoprocentně ke konci. Nijak výrazně neplánuju. Já rád buduju a tvořím. Vždycky si něco vymyslím, pak to udělám, vymyslím něco nového… a takhle si přidělávám práci. Nesmyslně. Vůbec ale neuvažuju nad tím, co udělat pro to, abych byl chlap. Jsem šťastný, že mám rodinu, děti že jsou zdravé, a to je pro mě maximum, co můžu mít.

Jste čtvrtou generací herců. Jste taky všichni Karlové?
Děda byl Karel, táta byl Karel, já i můj syn jsme Karlové. Můj táta byl herec, oba jeho rodiče byli herci a babiččini rodiče byli taky herci.

Líbila by se vám pátá generace Karlů-herců?
Nejsem si tím úplně jistý. Můj táta mi to spíš rozmlouval, do divadla mě moc nebral ani mě do toho nenutil. A já to mám podobně. Děti bych do toho nehnal. Pokud chce být dneska někdo herec, tak potřebuje být maximálně jazykově vybavený, pokud možno bez akcentu. Náhodou bude dobrý, ale bez jazyka bude omezený, a to je škoda. Chce-li to mít herec bez kompromisů, jazyk musí umět. A pak může hrát klidně na oblasti a být šťastný. Ale měl by mít tu možnost, aby si pak nemusel nic vyčítat.

Příští rok vám bude 60. Plánovač nejste. Máte ale nějaké cíle na příští dekádu?
Moc ne. Ale děsí mě, jak to utíká. Hroznej fofr. Jednou mi někdo řekl, že když zčervenají jeřabiny, tak je konec léta. Jeřabiny dávno zčervenaly. A takhle to je furt. Jako děcko to nevnímáte. Zasadíte strom, a nikdy ho neuvidíte, až bude veliký. Jsme tady opravdu jen na chvilku. Děláme si starosti se spoustou věcí, a pak přijde moment, kdy zjistíme, že jsou na tom jiní lidé daleko hůř. A že si děláme úplně zbytečné starosti.

Jste český patriot?
Já bych mohl být budějovický nebo jihočeský patriot. Ale že bych byl hrdý, že jsem Čech? To nemůžu úplně říct.

Sledujete politiku?
Docela jo. A je mi z toho ouvej. A vůbec nevím, jestli se s tím dá něco dělat. Bylo to tak asi vždycky. Když jsem byl dítě, byla hodně studená válka a já jsem se tím trápil a měl jsem z toho strach. Rodiče to prožívali a báli se, aby nepřišlo něco horšího. Takže nechci nějak strašit, protože mám pocit, že člověk něco přivolává už tím, že něco říká.

Na co nemáte tolik času a chtěl byste ho mít?
Na sebe… asi. (úsměv)

Jste samotář?
Ani ne. Nejsem moc sám. Ono to tak možná vypadá. Jak jsem takovej schovanej. Dřív jsem uměl sedět, jen koukat do blba a nabírat energii. A o tohle jsem přišel. Nevím, co se stalo. Prostě neumím sedět.

Myslel jsem, že na to nemáte čas… a vy to neumíte?
Nemám na to čas. Ale kdybych ho měl, už to nedokážu. Musím se hrozně nutit. Mám pocit, že musím furt něco dělat, někam se posouvat. Dělá mi dobře, když někam fyzicky jedu. Když dojedu na místo, tak už je to blbý. Pak zase jedu a je to dobrý. Nevím, co to mám.

Chtěl jsem se vás zeptat, jak chcete, aby si vás lidi pamatovali. Ale vy nad tím asi takhle nepřemýšlíte…
Moc ne. Nejsem extrovert, jsem spíš introvertní člověk. Dokážu se bavit a být uvolněný mezi mně blízkými lidmi. Tam mi je dobře. A před cizími lidmi, před kterými se vlastně pohybuju povětšinou, mi dobře není. A s věkem se mi to zhoršuje. Lidí se sice bojím míň a už dokážu mluvit před větší skupinou, ale nebaví mě se před nimi pohybovat. Všichni na vás koukají, což je mi strašně nepříjemný. To se vyplaším a uteču. Proto vlastně nikam nechodím. Přestal jsem se ve společnosti bavit. A nijak mi to nevadí. Proto si chráním soukromí. Myslím si, že do toho nikomu nic není. Já tu práci dělám, aby se lidi přišli podívat na nějakou hru, ani ne tak na mě. Tak je to v pořádku. Všechno ostatní v pořádku není. To je jen zvědavost – a tu já úplně nesnáším. Takže, jak bych chtěl, aby si mě pamatovali? Neuvažuju nad tím, ale kdybych měl, chtěl bych, aby si mysleli, že jsem nebyl špatný člověk. Když budou říkat, že jsem byl profesně úspěšný, překážet mi to nebude. Ale hlavně mi to pak bude jedno. Takže ať si myslí, co chtějí.

Karel Roden a Land Rover

Už od mého dvouletého pobytu v Anglii se mi moc líbí Land Rover, ale i tamní venkov a vše s ním spojené. To, jak se lidé do proslulého anglického počasí dokážou obléknout – čepice, holínky – a do toho ta auta. Nezničitelné britské dříče Defendery, se kterými orali pole. Dnes můžu říct, že jsem opravdovým fanouškem značky, Defendery obdivuju a vnímal jsem je jako první, ale líbí se mi i Range Rovery.