Rangeroverista Roman Holý: Zpátečka je klíč

Král funku, milovník punku. A taky Prince. Táta, sběratel, hudební skladatel, zpěvák, frontman, producent a přemýšlivý chlapík s vášní pro život. Šumavský patriot, který osciluje mezi několika kapelami, projekty i hudebními styly. A užívá si to. Stejně jako přátel a lidí kolem sebe. Mluví rozvážně a věci umí pojmenovat, i když mnohdy s nadsázkou, obvykle trefně a nekompromisně. Jinak ale kolem jeho "afra" svítí aura spokojenosti a vděku za to, že už desítky let může dělat jen to, co ho baví.

O čem teď přemýšlíš? Co prožíváš?
Mám docela frustrující období. Mám už tři roky rozdělanou novou desku J.A.R. Čekám na hudebníky, až si udělají čas a doplní poslední informace, noty, dechy, kytary. Ještě jeden den s Danem Bártou a bude hotovo. Je to jako když cmudíš koláč, který máš servírovat teplej a budeš ho dávat z mrazáku. Každá ta deska má svou čerstvost, kontext kapelového rozpoložení. Já už jsem teď hudebně trochu někde jinde a táhnu to trochu za sebou jako nějakou starou káru.

Prožívám právě Pythagorovu větu se synem. Je to taky muzikant. Doufal jsem, že ve vztahu k hudbě se žádný z mých dětí nepotatí, ale syn je ještě zapálenější než já. Všechno ostatní fajn, ale matematika nula. Takže já, který chodil na konzervatoř, vysvětluju Pythagorovu větu. A zpovzdálí sleduju světový dění. Je to velmi zajímavý.

Jsi šumavský patriot. Proč vlastně?
Narodil jsem se tady a měl jsem kliku, protože to bylo překrásný dětství i za komunismu. Měli jsme tady partu starších kamarádů, byli to často chartisti a androši. A jako náctiletí kluci jsme od nich měli knížky, informace, muziku. Do toho byl táta námořník a vozil mi věci, který tady nebyly. Walkmana, kameru, videa, bylo to parádní dětství v krásný přírodě. V zimě je tady brzo tma, to je trochu depka, ale my s dětmi paříme hry a zabíjíme tím čas.

Takže velké město, kluby, pařby, to ti tady nechybí?
Nechybí, protože každej tejden třikrát někde hrajeme. Pak už nemáš chuť někde poskakovat. To bohatě stačí. Žádné další odreagování nepotřebuju. A takhle to je 30 let.

Kromě covidu. Jak jsi tohle období prožíval?
My jako kašpárci, nebudu říkat umělci, jsme nemohli dělat to, co nás na světě nejvíc baví i živí. S tím jsme se nikdy nesetkali. A byl to náraz do zdi. To bylo frustrující období. Pro všechny. Velkou ironií osudu je, že se toho svět zbavil a přišla válka na Ukrajině.

Ty mluvíš o frustraci v různých kontextech často...
Víš co... Lidi, kteří chtějí dělat muziku a myslí to s ní vážně v tom, že se v ní chtějí dostat hluboko – to neznamená, že to nebude muzika s nadhledem – hluboko v té textové, harmonické a duševní rovině, jsou většinou hodně citliví. A to je můj případ. Já tomu říkám přepíčená citlivost, že to je na chlapa až moc. Mně to vlastně nedělá úplně dobře, pro běžný život to je dost nepraktický. Ale pro muziku je to dobrý. A protože mám víkendový povolání, v tejdnu mám spoustu času na přemýšlení o vážných věcech i o pitomostech, který moc lidí neřeší.

O čem třeba?
Jsem vlastně dost pozitivní člověk, ale život takhle neběží. Pořád na tebe něco číhá, ale to je život, aby sis mohl užít období, který je bezvadný. Teď jsem třeba prožíval... Naproti je ostrov Santos (Roman bydlí na břehu řeky Otavy, pozn. aut.), který mají v pronájmu šikovní, mladí kluci. Pořádají tam koncerty, ale zvou si tam jen agrometal. A to je pro mě neuvěřitelně frustrující věc.

Když jsme tady dělali koncerty a festivaly my, snažili jsme se sem tahat slušnou kulturu. Hanu Hegerovou, Výběr, Plastic People... A návštěvu jsme měli 900 lidí, což byl vrchol. A kluci si teď pozvali Kabát Revival a měli 3000 lidí. To se mi fakt přitížilo. Úroveň české hudby třeba... To je naprostá katastrofa. To i v tak hrozivých zemích jako Rakousko nebo Německo je hodně slušnejch kapel. Ale v Česku mám pocit, že nemohl nikdo slyšet Genesis, Pink Floyd, Jacksona. Tady se dělá tak děsuplná vlezdoprdelní hudba. To mě fakt trápí.

Prožíváš i politiku?
Člověk je od přirození politicus. To mě trápí taky. Vždycky jsem týral kamarády, že musí chodit volit. A teď jsem v situaci, kdy jsem rezignoval. Nemůžu si pomoct. Nepůjdu přece volit komunistu za prezidenta. Už jsem se ale zase probral, představa toho slovenskýho uberkreténa na Hradě mě zase vrátila do reality. Prožívám to – jako každej druhej.

Chybí tady autority, který chceš následovat. Který za něco obdivuješ. Jsem velký sběratel exilové literatury a strašně obdivuju všechny lidi, kteří se postavili komunismu. Když ještě žili, měl jsi ke komu vzhlížet. Tigrid, Lustig, Havel samozřejmě... Kdežto ten zlej cynismus dosluhujícího prezidenta je něco, co nemá v historii český politiky obdoby.

Ale tvých radostí je daleko víc, počítám...
Jasně. Mám bezvadný děti, spoustu hraní, projektů a desek. Teď jsme byli s dětmi v Minneapolis, podívali jsme se do nahrávacích studií Prince. Strávili jsme v jeho studiích dva dny, hrály jsme ping-pong na jeho stole, viděli jsme, na co alba nahrával. To byl za deset let můj největší zážitek.

V čem byl Prince tak geniální?
Jsem přesvědčenej, že se v muzice dostal absolutně nejdál. Největší zjevení na týhle planetě. Na jeho koncertech jsem dostával takovou dávku emocí, kterou jsem nikde jinde nedostal. U něj jsem brečel kontinuálně. O tom se ani nedá pořádně mluvit. Úplně mě pohltil. Nikdy jsem nezažil lepší live performance, než měl on. Byl to zabiják.

Někde jsi prohlásil, že tě v jednu chvíli většina tvých oblíbených kapel zklamala. jsou mezi nimi výjimky?
Je jich několik, ale není jich moc. Většina těch kapel se totiž rozpadla. Jedna z nich jsou The Police, ty nemají z mýho pohledu ani jednu špatnou písničku. Beatles dělali do poslední chvíle nevídané věci. Není jich moc. Peter Gabriel... dokonalý. Dokonce i Prince má dost desek, který se mi nelíbí. Já se snažím naše desky dělat tak, jako bych byl náš fanoušek. Aby se mi to jako fanouškovi líbilo. Nechci dělat polovičatý a nenápaditý věci. A myslím, že s JARama a Mankáčema žádnou špatnou desku nemáme.

Proč máš vlastně tolik kapel?
Je to všechno osudová věc a taky věc určité nenažranosti. Nejsem zaměřenej jen na jednu odnož hudby. Hudbu beru jako obrovský dar pro lidský pokolení. Život bez hudby by byl extrémně plochej. Hudba je soundtrack našich životů. Když slyším jakoukoli písničku, tak si vybavím, kdy, s kým a kde jsem ji slyšel poprvé, co jsem u toho prožíval. To je jako s vůněmi.

A druhá věc je ta nenažranost, která s tím souvisí. Já miluju od vážný hudby přes taneční muziku po soundtracky vlastně všechno, co je dobrý a zaujme mě to. Toho jsem otrok. Moje první větší kapela jsou J.A.R. Ale tam se rapovalo a moc se nezpívalo. A já jsem vždycky toužil mít vokály a zpívat pořádně. Proto jsem si založil další kapelu, ale ta byla rozložená drogama.

Proto jsem si založil Sexy Dancers, tam ale drogy pokračovaly a ta sláva byla tak veliká, že jsme se toho zalekli a rozpustili jsme to. A kapela Monkey Business přišla místo Sexy Dancers. Do toho extrémně miluju big beat, a tak jsem si založil kapelu Neruda, kde jsme dělali český undergroundový texty. Pak jsem udělal desku s Ondřejem Brouskem, takovej fiktivní soundtrack. Jsem v tomhle nenažranej. Člověk by si měl dělat to, co chce, a ne to, co se od něj očekává.

Ocitáš se někdy v tichu? Vypnout všechno a nic neposlouchat?
Málo. Můj nejstarší syn je tak zanícenej hudbou, že dělá dýdžeje neustále. Nemá vteřinu klidu, takže i kdybych chtěl, tak to nejde. Snažím se neustále sledovat nový věci. Ale těch, který by mě zaujaly, je málo. Mám vážnou obavu, že hudba už nenabízí tolik, co nabízela naposledy v devadesátkách.

Proč vlastně funk a ne punk? Kde se v tobě vzalo to funkové vibrato?
To je všechno přirozenost. Nedá se to naučit ani vymyslet. Prostě to přijde. Každej, kdo sleduje pornofilmy, si najde scénu, která ho zajímá, a vrací se k ní. To je samozřejmě nadsázka. To samý je s filmy, barvami, jídlem, vůněmi. Prostě to chceš a jednou to objevíš. Mně se to stalo i s punkem. I ten miluju. Ale na živé hraní je pro mě funk naprosto nejvíc zábavnej. Je to těžká hudba, rytmická, energická, ale nejvíc se mnou cvičí. A to je celý.

Vzpomeneš si na první dávku hudebních emocí?
Táta mi v roce 74, to mi bylo osm let, přivezl desku. Dvacet největších hitů roku 73, a to mě ovlivnilo naprosto nejvíc. Z dvaceti jsem si vybral devět skladeb. A jedna z věcí byla Kool & The Gang a jejich první největší hit Jungle Boogie. Když jsem to slyšel poprvé, byl jsem ztracenej a věděl jsem, že chci do něčeho tlouct a řvát. To byla písnička, která mi změnila život.
Začal jsem se o to zajímat. A ještě v dobách před internetem jsem trávil hodiny v krámech s filmy a muzikou. Natahal jsem domů tuny filmů a cédéček. Stala se z toho posedlost, která mě živí.

V J.A.R. jste spolu 33 let. jak to, že vám to spolu vydrželo?
Když chceš udržet takovou smečku umělců, kteří mají svá ega a svoje projekty, je důležitý umět zařadit zpátečku. Člověk, kterej nedokáže dát zpátečku, nemůže z principu nikdy vyhrát. Zpátečka je klíč. Fakt. Někdy to bolí, jindy je člověk frustrovanej. Musíš ale umět dát zpátečku, počkat si, aby ses zase mohl plnou silou rozjet. To je hlavní mechanismus, proč nám to drží tak dlouho. Taky nás spojuje takovej ten mimokapelní humor. Jsme spolu rádi, protože se prosmějeme celým dnem. A další věc je respekt.

Třeba v J.A.R. kluci poslouchají extrémně jinou hudbu než já. Většina poslouchá jazz. A jazz já z duše nemám rád. Onanistická, nezajímavá, ošklivá, egoistická hudba. S divnejma akordama, bez zpěvu, bez textu. Malinko nadsázka, samozřejmě. Jsou i dechberoucí jazzové party. A když jim pustím svoje oblíbený věci, tak se jen smějeme. Strašně rád je tím mučím. Ale respektujeme se. Jeden z velkých momentů štěstí mého života je to, že jsme spolu vydrželi. Je to i proto, že jsem se od začátku snažil obklopit lidmi, kteří toho umí víc než já. Je dobrý vědět, na co člověk má a na co nemá.

To málo Čechů umí. Celá řada lidí, obzvlášť z mladší generace, má neuvěřitelný sebevědomí, který nemá žádný základy. To je špatně. Ale špatně je, i když ho nemáš vůbec. Balanc je extrémně důležitý. Je asi dobrý vědět, kde je tvoje místo, v čem jsi dobrej a taky v čem jsi úplně na hovno. A takovej člověk je úplně každej. Až na Prince.

Jsi člověk, u kterého bych čekal, že bude na instagramu jako poslední. Nicméně tvůj obsah je děsně zábavný. Scénky si dabuješ sám?
Jo. Tyhle volnočasový věci mě baví hodně. Protože se chci bavit, aby měl můj den hezkej obrys. A moc mě těší, když na můj obsah někdo zareaguje a udělá hezkej den i jemu. Sranda je extrémně důležitá. A je jí málo. Instagram mě velmi uvolňuje.

Stran tvého sběratelství – mám pocit, že bys třeba mohl mít pocit, že všechno dobré, řemeslně kvalitní, už bylo vyrobené. Je to správný pocit?
Je to naprosto správnej pocit. Mám tři děti. Jsem zanícenec do hraček. Nikdy jsem nedospěl, což je někdy otravný a někdy fajn. Ale za našich mladých let se prostě dělaly hračky z dobrejch plastů a z dobrýho kovu. To už dávno není. Jsem sběratel hi-fi techniky. To se nedá brát vůbec vážně. Nebo spotřební technika. Nedávno jsme vyhodili starej electrolux, kterej jsme měli od roku 78, jen proto, že smrděl. Jinak fungoval, včetně navíjení šňůry. A dnes musíš všechno po pár letech koupit znovu. Hračky jsou čirý zoufalství. Hromady čínskýho šrotu, kterej můžeš vyhazovat rovnou.

Teď jsou moje velká vášeň originály oblíbených ilustrátorů. Tady byli umělci jako Gustav Krum, Jan Novák nebo Vojtěch Kubašta. Jsem velkej sběratel jeho prostorových leporel. Teď se mi podařilo sehnat originální kresby Perníkové chaloupky. Neuvěřitelný, kvalitní, oduševnělý věci, které kolem sebe dnes nevidím.

Ptát se, kde se vezme vášeň pro otevírací leporela, je asi zbytečné. To prostě přijde?
Je to překrásný. Co ten člověk byl za Boha. Teď jsem třeba získal jeho práci Polární stanice. To si otevřeš a jenom vyvalíš oči. Jak to funguje... to je úplně absurdní. Čistá nádhera. Láska k umění.

Žiješ rád minulostí?
Velmi. Nemyslím si, že je to správně, ale velmi. Měl jsem mimořádně příznivej osud. Prožil jsem krásný věci, dětství bylo tak fajn, že mi ty věci tu dobu připomínají. Proto se jimi obklopuju. Procházím denně kolem nich, dotýkám se jich a jsem díky tomu spojenej s báječnými situacemi i lidmi. V minulosti jsem zapečenej víc, než je zdrávo. Samozřejmě se taky rád koukám do budoucnosti.

Co v ní vidíš?
Často jsem se v předpovědích mýlil, jako každej z nás. Jsem ale pozitivní člověk a o jedný věci jsem přesvědčenej. Narodili jsme se do té nejlepší doby v historii světa. Z mnoha důvodů. Mnohým lidem se dnes žije těžce, což nezpochybňuju, pořád jsem ale přesvědčenej, že žijeme v nejlepší době a v senzační zemi. Čím víc cestuju, tím raději se vracím sem. Abych políbil naši „buranskou“ zemi milovanou. Škoda jen, že nemáme moře a praotec nezakotvil o pár set kilometrů níž.

A budoucnost? Neviděl bych to nějak zle. Je pro nás důležitý si uvědomit, že s Rusem nikdy řeč nebyla a nikdy nebude. Je důležitý se věnovat tomu, abychom na nich nebyli v ničem závislí. A dali jim jasně najevo, že takhle to nejde. Vypakovat je zpátky domů, je jich tu jak sraček a jsou to často naši nepřátelé. Je to důležitý pro naše děti. Považuju Rusko i Čínu za větší hrozbu než celý arabský svět. Jejich disrespekt k lidskýmu životu je neuvěřitelnej.

A ruští umělci?
Všichni dobří ruští umělci se vymezili a byli často v emigraci. Jedno obrovské téma, které řešíme denně, je, jestli se má slučovat morální profil umělce s jeho dílem.

Myslíš například Nohavicu?
Nohavica je možná největší talent, který se tu kdy narodil. Teď zpívá u paní Bobošíkové. Svět se mění a řítí se jak odbrzděná lokomotiva dolů z kopce. A nikdo neví, jak ji zabrzdit. Užívejme si to.

Angažovanost umělců. Je to za tebe správně?
Taky docela velká otázka. Já jako fyzická osoba nemůžu leccos přehlížet a tvářit se, že je všechno v pořádku. Není. Člověk byl měl být v rámci duševní hygieny angažovaný. Ale asi by se to mělo oddělit od toho hudebního světa. Viděl jsem spoustu kapel, které místo hraní promlouvaly k lidem nějakýma většinou levicovýma myšlenkama. A není to vůbec příjemný. U2, Roger Waters, Rage Against the Machine. Špičkoví umělci, u kterých by bylo lepší, kdy si to nechali do hospody. Cpát politiku do muziky není ideální.

Rezonuje politika i tvými kapelami?
Když děláme desku a jsme spolu, hlavně s Monkey Business, většinu času věnujeme tomu, co nás nejvíc tíží. A to se pak propisuje i do toho, co chceme zpívat. A neustále se přeme o to, jestli už to není moc. Máme i politický písničky. Nemůžeme nad věcmi zavírat oči, jsme lidi, kteří někde žijí, ale nechceme to tolik propisovat do naší tvorby. Snažíme to dělat skrytě. Máme chytré fanoušky a ti to pochopí. A ostatní stejně vědí hovno.

Jsi vděčný za to, jak to v životě máš?
Není jeden jediný den, kdy bych si na tohle nevzpomněl. Celej život dělám jenom věci, který chci. To je mega štěstí. Mám kolem sebe hodně lidí, kteří to mají jinak. Dělají práci, kterou musí dělat, jsou v mrazu, v diskomfortu. Moc bych jim přál, aby měli podobný štěstí. Ale to nepadá každej den. O to víc si toho člověk musí vážit a být za to vděčný. Opakuju. Já nemusím dělat nic, co mě nebaví. Štěstí.

Text: Aleš Wallcon, foto: Petr Krupička